Spasená krajina

1. dubna 2026 / 00:00

Roztoky

Spasená krajina

Jsme studenti DAMU. Po dobu dvou měsíců (duben-kveten 2026) budeme s podporou krajináře a ekologa Tomáše Zďěbly citlivě pracovat v roztocké krajině – starat se o ni, učit se ji číst a být její součástí. Výsledkem bude dvoudílná performance Spasená krajina.

V první části (konec května) pozveme publikum na rituál do roztockého třešňového sadu, který byl obnoven díky pastvě a péči spolku pro ochranu přírody a krajiny Jestřábník. Druhá část se bude pohybovat na hranici dokumentárních a performativních forem a odehraje se v divadelním prostoru. Zde chceme hledat způsoby, jak proměnit každodenní činnosti v choreografii a jak je vnímat jako estetické i vztahové jednání.

Stejně jako mnoho lidí kolem nás cítíme potřebu vytvářet prostory, kde je možné sdílet strach a zároveň hledat naději v kolektivních způsobech, jak se s problémy vyrovnávat. V době hluboké nejistoty se pro nás stává důležité znovu hledat rituály – situace, v nichž se může na chvíli uvolnit společenská role, kde můžeme být někým jiným a nejsme redukované na to, co se ode nás běžně očekává. Ritualy nechápeme jen jako výjimečné události, ale také jako součást každodennosti: vyšlapávání cestiček vlastními nohami, sběr bylin, vaření haruly (specifické jídlo ze Slovenska, které připravovala babička Adama, když se po sběru bylin vracela domů z pastviny). „Portál“ se může otevřít třeba na stezce z kopce, kde se objeví stará Žalovská cesta, po níž lidé chodili už pět set let před námi (a která bych se také bez péči spojka Jestřábník zanikla).

Při hledání konceptu nás silně inspirovala básnická sbírka Lenky Chýle Raná: Deník pastýřky, která vznikala v době, kdy se Lenka po vyhoření stala pastýřkou ovcí na kopci Raná v Českém středohoří. S Lenkou jsme vedli několik rozhovorů a její zkušenost pro nás byla zásadní.

„Tento kopec se stal mým domovem, ale nepatří mi. Říkám ‚můj domov‘, ale není můj – žijí tam, ale nevlastním ho. Možná Raná patří právě těm bytostem – a možná jsme tam všichni jen na návštěvě,“ říká Lenka.

Ve své knize se pohybuje mezi realitou světa a realitou, kterou vytvářejí její smysly. Text je vystavěn ve dvou liniích: jedné deníkové a druhé, která sleduje mýtické bytosti, s nimiž se na Rané setkává. Podle Lenky básně vznikaly z něčeho nepopsatelného – z prožitku, stopy nebo setkání, podobně jako legenda o lochnesské příšeře.

„Snažila jsem se popsat to ‚něco mezi‘ – mezi realitou a tělesností něčeho jiného. Tyto bytosti jsou plaché, vnímají člověka jako predátora, a proto jsou neviditelné; tím se chrání. Starají se o to místo tím, že k němu patří a obývají ho šetrně. Objevují se v prchavém okamžiku – máš pocit, že se něco ukázalo, ale není to racionálně promyšlené. Byla jsem tam, protože jsem tam musela být, a díky tomu, že se ovce o to místo starají a já jsem se starala o ovce, získala jsem jeho důvěru. Ten vztah nepřichází od místa – místu je to možná jedno. Něco dáš a to, co získáš, je pro tebe tak důležité, že v tobě zůstává dál. Ty bytosti mi pomohli pochopit mě.“

Kapacita: předběžně 40 lidí, akce je zdarma.