​O chůzi, toulání se a pomalosti

Jak nás pomalá chůze spojuje s místem, lidmi a sebou samým.

Vydat se jen tak bez cíle nebo záměru dostává v této době ještě další rozměr.
Nejít podle žádných map a hlavně těch elektronických či turistických aplikací v čase všemožné digitalizace nabývá významu jakési revolty, o které psal, před více jak 20 lety, sociolog Roland Jarvis- „chůze je akt sociální revolty.“ Touto mikrorevoltou se může stát, že objevíme něco zcela nečekaného či si povšimneme nějakého detailu nebo situace, kterou bychom jinak neviděli, nezahlédli. Hovoří-li se v současnosti o de-digitalizačním detoxu můžeme směle psát o chůzi, toulání a putování jako o aktu de-digitalizačního disentu.

Chůze pak ve výše uvedeném kontextu může pak terapeutický aspekt, spojený s neurofyziologickými procesy, tomu, čemu říkám „vyprázdnění“ a zároveň „naplnění“. Obojí skoro současně, nebo krátce po sobě. Vyprázdnění, nebo spíše vydechnutí je ono „nemuset skoro nic, nic řešit, nic vyhledávat- vyhledávání trasy cestě předchází- vyhledávat v sítích, na nic odpovídat, nechceme-li - jen jít. Toto „vyprázdnění“ hlavy od všelijakých „být připojen“, „být kontinuálně online“. Následné „naplnění“ nečekanými, drobnými zážitky a prožitky, zahlédnutou skutečností- jinou, odlišnou od té běžné, a samozřejmě potkáními, setkáním se s lidmi. Toto vše souvisí s třemi základními aspekty, kromě jiných, ke kterým se dostanu někdy později, a spojovacím slovem je zde úcta.

1/ Je to úcta k místům, místům, kterými procházíme- věnovat se jim, vědomě je prožívat- zažít něco „malého“ a přesto významově „velkého“.

2/ Úcta k místním, těm místním, které na cestě potkáváme, ať už na chodnících, stezkách a pěšinách, ale také v místních restauračních, hospodských či kavárenských prostředích. Naše více či méně drobná interakce s nimi přidává výletu či procházce sociální moment, ale zároveň i aspekt mikrosociologický- dovolí nám prostřednictvím zaslechnutých, nebo i s nimi vedených rozhovorů, nahlédnout do života tamější society- slyšení názorů, se kterými třeba nemusíme souznít, ale vyslechneme je a vedeme případně s místními i rozhovor na nějaké téma, pak nás to určitě obohacuje o poznání života jinde, života mimo to, co dobře známe. Má tedy i rozměr sociálněpsychologický- setkání s jinými lidmi či komunitami lidí, např. zdejší stolní společností, sousedskou komunitou a pod.

3/ Úcta k sobě- po dobu chůze máme dostatek času být sami se sebou. Jak se o tom dnes mluví a píše, že lidé nemají čas být sami se sebou- zde je ta možnost, která to naplno umožňuje. Věnujeme se sobě, svým myšlenkám, prožitkům, emocím, tomu, co vidíme, co zaslechneme, ale zároveň nám to dovoluje se i od sebe odpoutat a na nějaký čas opustit své ego a být jen očima, ušima, vlastním krokem a vnímat svět kolem sebe.

Dále má chůze i zdravotní aspekty- spojené s pohybovou soustavu, dýcháním, kardiovaskulárními funkcemi apod. Jdeme-li, například rychlostí 5 kilometrů za hodinu, odpovídá to zhruba bušení srdce. Je zde ale i rozměr pracovní- najednou můžeme přijít na nějakou myšlenku, nápad, inovaci, zajímavé řešení problému- protože máme dostatek času a nic nás netlačí a nezatěžujeme mysl množstvím informací, úkoly a stresem. Jiným rozměrem nebo spíše poměrem je vztah chůze a pomalosti. Na chůzi je fascinující to, že nic se nedá urychlit. Ano, můžeme jít o pár kilometrů v hodině víc, ale doslova jen o pár. Krajina kolem nás ubíhá pomalu, ale i městské nebo periferní scenérie. Můžeme se kdykoliv a kdekoliv zastavit, poodejít, pár kroků se vrátit. Nahlédnout též do zahrad, vnitrobloků, či se někde posadit a rozhlížet se- ve smyslu anglického slova „gazing“- dlouhý, vytrvalý pohled do krajiny.

Myslím si, že kdo se vědomě vydá na výlet nebo procházku tak mu nejde o rychlost. Rád se zastavuje, kochá, přemýšlí a zažívá to, co vidí. Jako by sama chůze „tvrdila“, že není kam v životě spěchat v kontrastu k našim dnešním dnům, kdy rychlost akceleruje a tlačí nás někdy až k frenetičnosti konání. Protiváhou je klid pomalosti, klid kroků. Důraz na slovo „klid“ a „čas“. Občas nyní slýcháme, že není čas, není klid na mnohé. Chůze nabízí nejen klid, ale též čas- čas jednoho výletu/ procházky, jednodennosti, čas mezi odjezdem někam a návratem zpět.

Pomalost je čtvrtá úcta - úcta k životu jako takovému. Pomalost může být chápána i jako vědomý poměr k životu. Ne jako vlastnost, ale vědomé rozhodnutí.